Český granát

 

Granáty jsou početná skupina minerálů s podobnými vlastnostmi. Jsou to křemičitany krystalizující v krychlové soustavě, o tvrdosti 6,5-7,5.  Jsou výjimečně barevně stálé, odolávají žáru i kyselinám. Zatímco diamant vzplane již při teplotě 900-1000 °C, granát odolá i teplotě 1800°C. Jednotlivé druhy granátů mají stejnou krystalovou strukturu, ale mírně se odlišují chemickým složením i některými optickými vlastnostmi (zbarvení, index lomu).

Nejznámějším granátem je pyrop z českých nalezišť zvaný český granát. Název pochází z řeckého pyropos – podobný ohni a odkazuje na barvu nerostu. Nejcennější české granáty pocházejí z Českého středohoří, méně kvalitní z Podkrkonoší a okolí Kolína nad Labem. 

ČESKÝ GRANÁT A ŠPERKY

České zlatnické dílny začaly granáty využívat ve 13. století  za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV. Odjakživa byly oblíbeny pro svoji temně rudou barvu, která je u všech kamenů stejná, což umožňuje hromadné zasazování kamínků do šperků. České granáty se brousí do podoby fasetových brusů (hladkých plošek), převážně se volí výbrus kulatý briliantový, routový (růžicový) a zcela typický pro český granátový šperk je výbrus hvězdový.

 

2013-09-08-13-07-10-300-300-0-prednaska-cesky-granat-jubilejnihistorie_granatugranat


České granáty jsou zpravidla kamínky o velikostech 1 až 2 mm, vzácně dosáhnou 5 a více mm. Proto se někdy k výrobě šperků používá i další ze skupiny granátů - almandin, který je také červený, ale má větší rozměry a doplňuje drobné granáty ve šperku. Při výrobě granátového šperku se vychází ze zásady, která má kořeny již v 16. století, že krásná, jiskřivě červená barva vynikne jen tehdy, je-li granát součástí více granátů. Volí se proto husté osazení kameny, přičemž kov tvoří jen podpůrnou konstrukci. Větší středové kameny u granátových šperků tvoří právě almandiny. Jejich název se vztahuje ke starověkému nalezišti Alabanda v Turecku. Současná světová naleziště se nacházejí například v Indii, Brazílii nebo Madagaskaru. V Evropě se nacházejí krystaly almandinu v alpském údolí Zillertal v Tyrolech. U nás mezi nejznámější naleziště velkých almandinů patří Přibyslavice, dále Starkoč, Zbyslav, Vlastějovice, Malenice, na Moravě pak Nový Malín, Petrov nad Desnou, Zlatý Chlum a mnoho dalších.

Ve středověku se české granáty zasazovaly do všech drahých kovů. Na přelomu 18. a 19. století zpravidla do zlata. Jelikož byl granát velice oblíben u širokých vrstev obyvatelstva a byl i cenově dostupný, začaly se šperky vyrábět ze slitiny mědi a zinku, tzv. tombaku. Tyto šperky byly určeny právě pro ty, kteří si zlato nemohli dovolit. Začátkem 20. století se hojně začalo používat stříbro.

GRANÁTOVÝ ŠPERK ZDOBIL I RUSKOU CAREVNU

Již od starověku byl pyrop nejoblíbenější ze skupiny červeně zabarvených granátů. Ve druhé polovině 5. století sbírali pyropy Keltové, zpracovávat a obchodovat s nimi začali Germáni. Jednou z prvních dochovaných památek byla pohřební výbava franského krále Childerika I., který žil a vládnul dnešní Francii v letech 436 až 482. Další stopy granátů v historii nalezneme například v hrobech kočovných Hunů, kteří jimi zdobili pochvy mečů, řemínky a spony. 

U nás se začal sbírat od raného středověku (asi od 5. století) v Českém středohoří a vyvážel se i do Evropy. Později obliba českého granátu klesá. Teprve od druhé poloviny 15. století začínají tyto granáty častěji zdobit liturgické stříbro, zejména kalichy.

Vrcholné období nastalo za vlády císaře Rudolfa II. (vládl 1576 – 1610), který patřil k milovníkům českého granátu a vlastnil ve svých sbírkách množství vzácných unikátů. Podporoval brusiče kamenů a uplatňoval předkupní právo na granáty výjimečné velikosti.

Roku 1742 císařovna Marie Terezie zakázala vývoz surových pyropů z Čech a tím zajistila monopol na zpracovávání místního granátu klenotníky z českých zemí. Obliba granátových šperků nejen v zemi jejich původu, ale i za hranicemi Čech, dále rostla.

Většina dochovaných starožitných granátových šperků pochází z 19. a z počátku 20. století. V té době nastal rozmach výroby granátových šperků zvláště poté, co se v roce 1815 po Napoleonově pádu ozdobila ruská carevna na Vídeňském kongresu právě granátovými šperky. Dokonce císař Napoleon Bonaparte vlastnil šperk - granátovou včelu jako svůj osobní symbol.

Velký význam získal český granát také v době Národního obrození, kdy se stal doslova vlasteneckým symbolem a šperky z něj vyráběné chtěla vlastnit každá česká měšťanská i šlechtická rodina. 

Čeští granátníci úspěšně vystavovali v 19. století výsledky svých prací na průmyslových výstavách doma i v zahraničí. Díky úspěchům výtvarníků a turnovských zlatníků na světové výstavě v Bruselu roku 1958 se český granát vrátil do soudobé umělecké tvorby a začal psát novodobou historii šperkařské produkce v Čechách. Výroba granátových šperků se soustředila především do Prahy a do Turnova, kde také vznikla slavná šperkařská škola. 

 

 

 

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.